Váha pláště: cti a držení vůdců odpovědných
Někdy od těch, kteří nás vedou, očekáváme tolik, že zapomínáme – jsou to lidé, stejně jako my. Když Herodes zatkl Jakuba, jednoho z Ježíšových nejbližších učedníků, církev neudělala nic, dokud nebyl již mrtvý (Skutky 12:1–2). Věřící se možná domnívali, že protože Jakub byl součástí Ježíšova nejbližšího kruhu, nic se mu nestane. Jejich mlčení je však stálo spoustu peněz.
Možná věřili, že blízkost Ježíše činí Jakuba neporazitelným. Podobně i dnes se s našimi vůdci často chováme, jako by byli nadlidé. Obdivujeme je natolik, že si nedokážeme představit, že by byli slabí, křehcí nebo potřebovali pomoc.
Někteří říkají, že „nahoře je to nejosamělejší místo“. Mnoho vůdců nese váhu, kterou ti pod nimi často ignorují. Ve snaze splnit nemožná očekávání těch, které vedou, se mnoho vůdců zaměřuje na sebe a je zaměřeno na výkon. Tento tlak jim brání v plnění jejich skutečných povinností.
Mnozí jsou uvězněni v iluzích dokonalosti. Nejsou schopni požádat o pomoc nebo si dokonce uvědomit své chyby. V důsledku toho vůdci trpí v tichosti, izolovaní svým postavením a bojí se, že budou souzeni za projevenou slabost. Písmo nám však připomíná, že i velcí vůdci měli chyby – David hřešil, Eliáš se unavil a Mojžíš pochyboval. Přesto je Bůh stále mocně používal (Žalm 51, 1. Královská 19, Exodus 4:10–13).
Později Herodes zatkl Petra, stejně jako Jakuba – ale tentokrát se církev vroucně modlila (Skutky 12:5) a Petr byl zázračně propuštěn. Jakubova smrt probudila v církvi její zodpovědnost postavit se za své vůdce. Jako věřící si musíme uvědomit, že ti, které ctíme a následujeme, jsou stále muži a ženy, kteří potřebují milost, modlitbu a zodpovědnost.
Pavel jednou Petra konfrontoval za pokrytecké jednání – jedl s pohany v soukromí, ale na veřejnosti se od nich stáhl, když byli přítomni židovští věřící (Galatským 2:11–14). Pavel chápal, že pokud by se tato otázka neřešila, vedlo by to ke zmatku a kompromisům mezi bratřími. Jeho napomenutí nebylo zneuctěním – byla to láska a ochrana celého těla.
Nesmíme naše vedoucí přetěžovat nerealistickými očekáváními. Písmo učí: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“ (Římanům 3:23). S tímto vědomím bychom měli posuzovat činy ne podle charisma nebo osobnosti, ale podle Božího slova (Židům 4:12).
Bohužel v mnoha afrických kontextech je volání vůdců k odpovědnosti často vnímáno jako zneuctění nebo vzpoura. Političtí vůdci, volení lidem, často začínají své kampaně s pokorou, ale jakmile se dostanou k moci, stanou se defenzivními a autoritářskými. Kritiky označují za nepřátele, místo aby je vnímali jako hlasy rozumu. Přísloví 27:6 říká: „Věrné jsou rány přítele, ale polibky nepřítele jsou klamné.“ Napomenutí není útok – je to projev péče.
Vedení je břemeno, ale když se o toto břemeno podělíme, stane se z něj krásná cesta. Dobří vůdci si uvědomují své slabiny a obklopují se těmi, jejichž silné stránky je doplňují. Tito lidé fungují jako pojistka – ochrana před pýchou a chybami.
Dokonce i Petr si uvědomil Pavlovu moudrost a zjevení Slova (2. Petrův 3:15–16). Pravé vedení je posíleno, když zahrnuje jak zranitelnost, tak i odpovědnost.
Všem vůdcům: vrchol se stane osamělým pouze tehdy, když se rozhodnete izolovat. Obklopte se radami, přijměte napomenutí a pamatujte – nejste Bůh. A všem následovníkům: ctěte své vůdce, modlete se za ně, ale nikdy je nezbožňujte. Potřebují vaši podporu, ne vaše mlčení.
Bůh žehnej.
