Za čtyřmi zdmi: Znovuobjevení vlivu církve v kultuře

Když se podíváme na historii Církve – zejména optikou patriarchů, jako byli Abraham, Izák a Jákob – vidíme něco pozoruhodného: nezaměřovali se na stavbu kostelů ani chrámů. Jejich prioritou nebyly architektonické stavby – byl to život. Zaměřovali se na budování rodin, obdělávání půdy, správu bohatství a především na pěstování silného vztahu s Bohem.

Poprvé vidíme nějaké formální místo uctívání postavené za Mojžíšových dnů. Ani tehdy to nebyl „církev“, jak ji chápeme dnes, ale svatostánek – mobilní stan setkávání, kde lidé mohli odčinit hříchy a rozmlouvat s Bohem (Exodus 25:8-9). Bylo to místo božského setkání, ne jen rutinní shromáždění.

Raná patriarchální víra nespočívala v sezení v lavicích, ale v chůzi s Bohem. Například Abraham byl muž s nesmírným vlivem – natolik, že dokázal ze své domácnosti shromáždit armádu, aby zachránil Lota (Genesis 14:14). Jeho síla nespočívala jen v uctívání, ale také v moudrosti a strategii. Chápal svou dobu a podle toho zastával svůj prostor.

Přesto se někde v průběhu času zaměření církve přesunulo. Od budování lidí jsme začali budovat struktury. Od pěstování kultury jsme se cítili pohodlně v klášterech. Naše lavice rostly, ale náš hlas ve světě slábl. Zapomněli jsme, že Ježíš řekl: „Vy jste světlo světa. Město stojící na hoře se nemůže skrýt“ (Matouš 5:14). Světlo nemá žádnou hodnotu, pokud zůstává skryté.

V jistém smyslu jsme ztratili své místo vlivu, protože jsme zúžili definici služby. Předpokládali jsme, že dokud se shromažďujeme v chrámech a svatyních, naplňujeme Boží příkaz. Ale skutečný dopad nastává, když Církev vstoupí do každé sféry – technologií, vzdělávání, médií, obchodu a ano, dokonce i her.

Jednou jsem slyšel děti mluvit o svých oblíbených videohrách. Jedno z nich říkalo, že se člověk postupně zvyšuje, dokud se nestane „Leviatanem“ – což ve hře znamená nejvyšší úroveň nebo nejsilnější postavu. A napadlo mě, že církev může ztratit generaci, protože se v těchto oblastech nenacházíme: Co kdybychom my, jako věřící, vytvořili hry, které by modelovaly duchovní růst – kde nejvyšší úrovní by nebyly démonické síly nebo temnota, ale zralost v Kristu nebo v andělském zástupu?

Proč nemáme křesťanské hry, filmy a kreslené filmy, které by děti mohly milovat – a které by zároveň formovaly jejich identitu ve spravedlnosti? Hollywood nečeká na povolení, aby ovlivňoval mysl našich dětí, zaplavuje obrazovky překroucenými pravdami a nově vymyšlenými příběhy. Církev mezitím často říká rodičům: „Prostě čtěte svým dětem Bibli.“ Ale co když nejsou zapojeny do čtení Bible a poslouchání biblických příběhů? Neměli bychom vytvářet nové způsoby, jak je přivést k zázraku Písma?

David používal písně a žalmy – kulturně relevantní nástroje – k přiblížení lidí k Bohu. Pavel používal dopisy, nejmodernější formu komunikace své doby, k oslovení církve. Proč bychom měli být jiní? „Pro všechny jsem se stal vším, abych všemi možnými prostředky některé zachránil“ (1. Korintským 9:22).

Být křesťanem neznamená být uzavřený mezi čtyřmi stěnami. Jde o následování Krista – do ulic, do škol, na obrazovky a do systémů, které formují další generaci. Naším povoláním není uchovávat staré měchy, ale nalévat nové víno do nádob, které ho pojmou.

Musíme se vrátit k budování lidí – nejen budov. Pokud budeme budovat věřící s dovednostmi, moudrostí a Duchem, církev se opět stane silou, kterou nelze ignorovat.

Modlím se, abychom my, jako církev, neztratili své postavení v tomto světě. Kéž znovuobjevíme povolání být solí a světlem v každé sféře a kéž se odvážně ujmeme místa, která jsme opustili. Jak je psáno: „Povstaň a zazáři, neboť přišlo tvé světlo a sláva Hospodinova vychází nad tebou“ (Izajáš 60:1).