Falešná pokora není biblická
Náboženství často věřící uvěznilo v něčem, co se jeví jako pokora, ale ve skutečnosti je to tichá forma nevíry. Mnozí byli učeni, že být duchovní znamená myslet v malém, zlehčovat své dary, vyhýbat se ambicím a bránit se plnému vstoupení do toho, co jim Bůh do života vložil. Toto smýšlení je však v rozporu se slovy apoštola Pavla v Římanům 12:3, kde nabádá věřící, aby o sobě nesmýšleli „víc, než by měli“, ale aby smýšleli „střízlivě, jak každému Bůh udělil míru víry“
Pavel nenabádá věřící, aby si o sobě mysleli špatně. Neobhajuje nejistotu ani sebeodmítání. Místo toho volá po přesnosti. Střízlivý úsudek není sebeponížení; je to sebezarovnání. Je to schopnost jasně vidět sám sebe ve světle Božího záměru, milosti a povolání. Nebezpečí, na které Pavel poukazuje, není sebevědomí, ale nesprávné sebevědomí – umístění člověka do oblasti, kde jeho víra a milost nemají schopnost udržet úkol.
Každému člověku byla dána určitá míra víry a tato míra je účelná. Víra není rozdělována libovolně; je přidělována podle božského záměru. Pokud Bůh někoho povolá, aby vládl, uzdravoval, budoval, tvořil nebo vedl, uvolňuje také víru potřebnou k fungování v této sféře. Sebevědomé kráčení v tomto povolání není pýcha; je to poslušnost. Vysoké mínění o sobě se stává problémem pouze tehdy, když se člověk snaží zaujmout pozici, kterou jeho míra víry nemůže unést. Jak nám připomíná Písmo: „Dar člověka mu dává prostor a přivádí ho před velké muže“ (Přísloví 18:16). Dary vytvářejí přístup, ale pouze tehdy, když jsou spravovány v mezích milosti.
Jednou z velkých ztrát v církvi je normalizace falešné pokory. Mnoho věřících bylo podmíněno k přesvědčení, že potvrzování jejich hodnoty a souhlas s tím, co Bůh říká o jejich povolání, je nějakým způsobem neduchovní. Ve skutečnosti mnozí již své povolání využili, ale přesto se s ním potýkají s mírem. Fungují v tom, k čemu je Bůh povolal, ale váhají to otevřeně přiznat, protože si více uvědomují, jak je lidé vnímají, než jak je Bůh definoval.
Bible nám však jasně říká, že „jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“ (Efezským 2:10). Být Božím dílem znamená nést Jeho pečeť schválení. Otázkou není, zda do nás Bůh vložil hodnotu, ale zda jsme rozpoznali, jakým mistrovským dílem jsme.
Míra víry, která je člověku dána, nemá zůstat statická. Je určena k tomu, aby se zvyšovala skrze věrnost, správcovství a poslušnost. Pavlův pokyn k střízlivému myšlení není výzvou k tomu, abychom zůstali malí, ale výzvou k tomu, abychom zůstali v souladu. Bůh sám prohlašuje: „Znám své plány, které s vámi mám… plány, abych vám přinesl prospěch, a ne abych vám ublížil, plány, abych vám dal budoucnost a naději“ (Jeremiáš 29:11). Každý život nese božský záměr a každý člověk byl podle toho poctěn.
Vstupujeme do roku 2026 a výzva je jasná. Je čas, aby věřící střízlivě zhodnotili své životy. To vyžaduje pochopení vlastních darů, uznání vlastní milosti a to, že se stanou věrnými správci toho, co jim Bůh svěřil. Není to čas na to, abychom se na sebe dívali svrchu, ani čas na to, abychom se snažili nad své síly. Písmo nás ujišťuje, že „když jsou lidé sklíčeni, tehdy řeknete: ‚Je to pozvednutí‘“ (Job 22:29). Toto pozvednutí přichází skrze soulad – soulad s Božím slovem, Jeho načasováním a Jeho záměrem.
Neseš hodnotu. Neseš milost. Neseš určitou míru víry, která má být aktivována, rozmnožena a vyjádřena. Toto není výzva k falešné pokoře, ale k střízlivé jasnosti. Když se víra, záměr a poslušnost shodnou, začíná se odhalovat plnost toho, co Bůh zamýšlel.
